Po vyrovnaném průběhu těsná prohra s Vojkovicemi! :)

Máme za sebou poslední vložený zápas doprostřed týdne, a tak jsme se opět rozdělili na dvě party a dosyta si zahráli.

Dlouholetá (konkrétně tříletá) trenérská zkušenost jasně varuje, že po povedeném zápase, tréninku, nebo vlastně čemkoli, nemá žádný smysl očekávat to samé od příštího opakování. Tato očekávání vedou jen ke zklamání a hlubokým depresím. Člověk se ale neubrání...

Tak jako dneska. No co si budeme povídat, byla to hrůza. Honzík Těmín si povídal s rozhodčím (ale já se mu nedivím, já taky na hřišti pusu nezavřu), Míša Smirnov lovil žížaly, Péťa Burdych také lovil, ale míče z brány, Páťa Žežulka využil natrénované střelecké dovednosti a uklízel míče k tyčím vlastní branky...a tak bych mohl vyjmenovat všech 12 dětí. Až by si člověk pomyslel, že snad nemají talent. :) I když vím, co mám čekat, stejně se neubráním nadšení (jako v sobotu) nebo rozčílení (jako dnes). Naše děti samozřejmě talent mají, dneska toho na jejich soustředění ale bylo moc... přebíhání od tréninku k zápasu, nové prostředí umělky, rozsvícená světla, někteří se objevili na fotbale po delší době,... a tak dál a dál. Těch faktorů, které ovlivňují dětskou psychiku jsou spousty.

A tak nezbývá, než se obrnit trpělivostí (o což se - někdy neúspěšně - snažím), neustále vysvětlovat, připomínat, chválit a hubovat a říkat si při tom, že už to bude trvat jen rok...maximálně dva. A že se podobné politováníhodné nedopatření, jakým byl dnešní výkon (alespoň v částech, kterým jsem byl přítomen jako rozhodčí), opakuje maximálně jednou za deset let. :)

Mimochodem, rány nártem, které jsme trénovali vedle hřiště, šly klukům náramně, což také ukázali v závěrečném penaltovém rozstřelu, kde prakticky všechny naše střely dolétly k brance. Takže je to nakonec fajn - zase jsme se naučili něco nového!

A já se těším na další tréninky a zápasy a hlavně na to, jaké překvapení mi zase kluci a holky přichystaj. Tak sportu zdar!